O tom, jak zachránit život sobě i druhým, mluví plavčík Filip Válek

Vysát jed po uštknutí zmijí, skočit do vody pro tonoucího a nebo snažit se vytáhnout člověku v bezvědomí zapadlý jazyk z úst. Těchto chyb se často dopouštějí lidé, kteří chtějí zachránit druhé. O letních prázdninách přitom číhá nebezpečí na každém kroku. Své o tom ví Filip Válek, který učí první pomoc malé děti v olomouckém Aquaparku. „V těchto dnech máme v aquaparku každý týden letní campy Mladý záchranář a celoročně zasvěcujeme do první pomoci žáky základních škol v Záchranářské akademii. Je důležité, aby děti šly příkladem dospělým,“ říká mladý plavčík. 

 

1)  Jaká nebezpečí číhají na děti i dospěláky o letních prázdninách?

Pokud lidé tráví čas u vody, může tam dojí k tonutí nebo také poranění při pádech a skocích do vody. To se často stane, když děti skáčou do neznámé vody. Nic neznamená, že pár kamarádům před nimi se nic nestalo, mohou skočit jen o centimetr vedle a je zle. K úrazům dochází také kdekoliv na souši, jde třeba o otřesy mozku, zlomeniny nebo tržné rány. Výjimkou není ani uštknutí zmijí. Nebezpečné může být i píchnutí vosou nebo včelou.

 

2) Jakých chyb se lidé nejčastěji dopouštějí, když se snaží někomu pomoct, zachránit mu život?

Děti jsou hodně ovlivněné tím, co vidí ve filmu nebo třeba v televizních zprávách. Pokud někoho uštkne zmije, malí zachránci by v první řadě chtěli jed vysát tak, jak to dělá  Krokodýl Dundee (smích). A to je velká chyba.  Dalších přehmatů se však často dopouštějí i dospělí. 

Mezi největší omyly patří třeba kontrolovat člověku, který nehybně leží, tep. Zachránce tím ztrácí čas a navíc může cítit na ruce postiženého vlastní tep a mylně se domnívat, že ten, kterému chce pomoct, žije. Ve stejné situaci je také nebezpečné snažit se vytáhnout postiženému z úst zapadlý jazyk, žvýkačku nebo jakýkoliv předmět. Pokud by totiž byl ležící člověk mrtvý, mohl by zachránci ukousnout prsty.

Většina lidí by také ihned skákala do vody pro tonoucího. Tím však ohrožuje i svůj vlastní život. Nehraje roli o kolik jsme zkušenější, větší a silnější než tonoucí, stáhl by nás pod vodu s sebou.

Alarmující je, že hodně lidí, zejména dospělých, si pletou telefonní čísla, kde se mohou dovolat pomoci. Děti naopak musím pochválit. Pamatují si je přesně. Řídí se totiž podle pomůcek, osmička z čísla 158 vypadá jako policejní pouta, pětka v čísle 155 zase jako vozíček a nula ve 150 jako rybník, který připomíná hasiče. 

 

3) Jak tedy postupovat, když se dostaneme do svízelné situace?

Tonoucímu se snažíme pomoct ze břehu. Podáme mu klacek, pádlo z loďky nebo třeba triko, za které se může chytit a my jej pak přitáhneme. Můžeme také popadnout něco, co nadnáší, a doplavat k němu. Lehátko nebo rukávky mu podáme, v žádném případě na něj nesaháme a udržujeme bezpečnou vzdálenost.

 

4) Co když se něco podobného stane ve volné přírodě? Nikde nikdo, nemáme s sebou žádné věci...

Tak nezbývá než rychle zavolat hasiče a bedlivě sledovat, kde tonoucí zmizí pod hladinou. Přivolaná pomoc pak díky tomu zmizelého najde podstatně rychleji.

 

5) A další nebezpečí?

Pokud narazíme na člověka v bezvědomí, nejdřív na něj promluvíme, dotkneme se jeho ramene... Když nereaguje, přiložíme ucho k jeho ústům a pozorujeme hrudník, abychom zjistili, jestli dýchá. Každý člověk by se měl nadechnout dvakrát během 10 vteřin. Když se tak neděje, uvolníme mu dýchací cesty tím, že mu nadzvedneme bradu. Opakuji: nestrkáme prsty do úst! Co se týká resuscitace, u dospělých pouze provádíme masáž hrudníku, dokud nepřijede odborná pomoc. U dětí do 6 let začneme 5 úvodními dechy, což většinu dětí znovu nastartuje. Když to nepomůže, provádíme 30 stlačení hrudníku a 2 vdechy. 

Nebezpečné jsou také úrazy, kdy zraněný ztrácí větší množství krve. V tu chvíli bychom měli popadnout cokoliv – ponožku, triko, sukni a ránu ucpat, abychom zastavili krvácení. Pokud se jedná o blízkého člověka, nejlepší je ránu stlačit. Pokud je zraněn někdo cizí, měli bychom si dávat pozor, abychom nepřišli do kontaktu s krví, která by se dostala do oděrek a tím by mohlo dojít k nákaze HIV. Poté, co ránu zatlačíme, zdvihneme poraněnou končetinu vzhůru, nad srdíčko postiženého. 

Další kapitolou je uštknutí zmijí. Pokud k němu dojde, lidé by neměli ránu zaškrcovat, riskovali by totiž amputaci nohy či ruky. Stačí pomalu dojít za rodiči, známými nebo někým, kdo přivolá odbornou pomoc. V žádné případě neutíkat! Jed by se dostal rychleji do oběhového systému. 

 

6) Jsou vůbec lidé ochotní pomoct, když vidí někoho v nesnázích?

Bohužel spousta lidí je lhostejných, když třeba míjí na ulici člověka v bezvědomí. Přitom stačí málo. Měli by si uvědomit, že jednou může takhle někde ležet jejich nejbližší a nikdo z kolemjdoucích mu nepomůže. Je potřeba, aby si lidé všímali, rychle přivolali pomoc a v nejlepším případě ještě věděli, co dělat. To se snažíme děti naučit.